face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek
kt.gif

Město Klatovy

Okolí Klatov

Péče o zdraví a hygienu

Jednotlivci pečovali o své zdraví úzkostlivěji, než konšelé o zdraví celého města. Sice rozkazů o čištění vydávali dost, ale tehdejší prostředky nestačily a lidé také ve všem neposlechli. Smrduté strouhy před domem, hnoje na dvorech a na ulicích, latríny přeplněné za nic tak škodlivého nepovažovali. Odtud pocházely ze znečištěné vody časté "hlavní nemoci" (tyfus) a jiné další nakažlivé nemoci, které brávaly na sebe ráz moru. Jednou to byl kašel na který lidé hynuli, častěji hlízy (boláky), které se na těle tu a tam vyvrhly, někdy neštovice.
Ovšem i učení lidé sváděli mor spíš na zlý vliv hvězd. Bohužel někdy byl příčinou i hlad, když v neúrodných letech lidé jedli otruby, žaludy, kůru a zahozené maso. Málo platná byla ochrana města tím, že do něj nesměli lidé z kraje a z města nakaženého. Židé se hned zavírali do svých ulic, trhy se zakazovaly, stejně jako hudby a tance. Nařizovalo se čistit peřiny a šaty, vykuřovat byty a domy, zasypávat hroby na hřbitovech. Zakázáno bylo prodávat nezralé ovoce a houby. Také se na náměstích a prostranstvích rozněcovaly ohně pro vyčištění povětří.
V morových časech se v domech pálilo kadidlo, růže, skořice, kamfori, sosnové dříví, jalovec. Lidé bohatí nosili drahé prsteny se „zázračnými“ kameny zavěšené na krku, hospodyně vařily lektvary podle všelijakých návodů. Zajímavé je, že mnozí pili vodu jen svařenou, ač nevěděli tenkrát nic o bacilech. Někdy se dům, kde umřel kdosi na mor, zapečetil, aby lidé nemohli ven, a byl označen znamením, aby se mu lidé vyhnuli. Později se kvůli panice pečetění omezilo jen na pokoj, kde nemocný pobyl. Šaty po nemocném nebyly spalovány, ale po moru zase nošeny.
Když přišla nemoc, první se vzala na pomoc zkušenost, lékařská kniha a herbář, který mívali v lepších domácnostech v 15. století psaný a v 16. tištěný. Také se okamžitě volala bába žehnačka, zaklínačka. I když byl povolán lékař, bába žehnačka zažehnávala také, aby byl výsledek jistější. Lékařem byl především lazebník (barbíř). Nejstarší lazebnické lázně v Klatovech se nalézaly na rohu ulic Randova a Dlouhé a byly napájeny vodou dřevěným potrubím z kašny na náměstí.V obyčejném živobytí se měšťané snažívali udržet zdraví častými lázněmi. V každém městě měli lázeň a někde i tři, čtyři; v lázních se lidé myli v teplé vodě, pařili se v lázni "poticí" čili parní. Lazebník páru vyvíjel rozpálenými železy nebo horkými kameny. Řemeslníci mívali ve svých statutách povinnost aspoň za 14 dní jednou čistit se v lázni. Druhý prostředek jak nemoci předejít bylo pouštění krve dvakráte za rok, v dubnu a v září. Lazebník baňkami pouštěl krev řídkou, tlustým lidem pouštěl hrubším nástrojem, pušťadlem. Obyčejně lazebníci otvírali krevnou žílu na rameni, ale také jinde na těle, podle toho, nač si člověk stěžoval.
Historie klatovského lékárenství sahá až do poloviny 16. století, kdy ve městě provozoval tuto živnost Bernard Feuerbach. Existence lékárny v domě čp. 149 ( dnes barokní lékárna „U bílého jednorožce“) je doložena v archivních materiálech v roce 1639. Provoz této historické lékárny skončil v roce 1966.
Lazebník byl sice na rány (lékař ranný), ale hojívali také nemoci vnitřní všelijakými lektvary a prachy (prášky). Mimo lazebníky a apatykáře, kteří rádi pomáhali nemocnému lidstvu nejen svými lektvary, ale i léčením, byla nepřehledná řada všelijakých lidí obojího pohlaví, kteří se oddávali "svobodnému umění lékařskému". Hojili všechno a všude a sami se bez ostychu nazývali lékaři a lékařkami. K tomuto titulu přišli obyčejně tak, že s prvním člověkem, kterého se jim podařilo vyléčit, přišli na radní dům a za peníze si vyprosili úřední svědectví, že toho a toho lékařsky vyléčili. S tím listem pak se oháněli. Někdy se ovšem hojení nezdařilo, pacient utrpěl škodu a takový lékař byl zavřen do šatlavy. Jakmile však byl propuštěn, otřepal se a hojil jinde a dál získával nová a nová vysvědčení, která ovšem měla váhu jako vysvědčení o působení zázračných léků.
Pravých doktorů medicíny se vzděláním univerzitním bývalo všude poměrně málo, protože u nás nebyla v 15. a 16. století medická fakulta. Medik byl nucen jít do ciziny a to byla věc drahá. Lékaři i doktoři, než dali se do léčení, obyčejně učinili s nemocným smlouvu o zaplacení. Léčení probíhalo zejména odvary z nejrozmanitějších bylin, roztlučenými nerosty i zvířecími látkami, vpravenými do pilulí a prášků. Vyvolávalo se pocení a velmi často lektvary (electuaria) "život otvírající", purgirující. Aby nemoc byla rázně přemožena, podávalo se vždycky několik léků najednou, které byly sepsány v předlouhých receptech apatykářských a často byly tak nechutné, že sami učení doktoři uznávali, že jen obtížně je oslabený organismus nemocného snese.
Když bylo zle, nemocný byl naveden k tomu, aby dělal kšaft čili poslední vůli, pokud již ji neměl předtím za zdravého života. Přišli páni z radnice jako svědkové, s nimi písař a nemocný mluvil k péru (do zápisu). K umírajícímu přišla žehnačka a obcházela postel s hromničkou, aby se pokusila ještě smrt odehnat. A došlo-li k úmrtí, pak přicházeli sousedé a sousedky rozloučit se s mrtvým a v tu noc se modlily zjednané ženy u mrtvoly, obyčejně sedící na zemi. A hned druhého dne býval pohřeb.
Bohatí lidé mívali pohřeb výstavný. Byla v tom lidská pýcha jako dnes, jenže formy byly jiné. Zvonilo se při kostele, za peníze šli na pohřeb i školní žáci, kteří o nebožtíkovi třeba jak živi neslyšeli. Za peníze byl bohatá a významný člověk uložen pod podlahu kostela, nebo do jezuitských katakomb. Ostatní byli pochováni, čili jak se říkalo "schován", na hřbitově do prachu země, aby tu očekával svého vzkříšení o soudném dni.
 

Pověrčivost a čarodějnictví

Zlatá doba měst byla naplněna zbožností. Veškerá denní činnost v rodině i v úřadě se začínala modlitbou. Než šli konšelé do rady, navštívili mši v kostele. Žáci začínali ve škole modlením a před třetí hodinou se modlili zase. Hosté v hospodě si zpívali zbožné písničky při pivě. Neděle byla někde svěcena tak přísně, že nebylo dovoleno ani hrát v kuželky..
Vedle zbožnosti byla všeobecnou vlastností pověra. Pověrčiví byli vzdělanci i lidé všech stavů a vrstev. Pověru provázely dobré i zlé úmysly. Když se stavěl dům od základů, zazdíval se do nich nějaký živý tvoreček nebo vejce, aby byl dům pevný. Když se narodilo dítě, prorokovali mu osud i povahu z postavení hvězd. O lidech nemocných a jmenovitě těch, kteří trpěli padoucnicí, se věřilo, že jsou posedlí zlým duchem, a ten z nich byl vyháněn zaklínáním a všelijakým zaříkáváním. Také jiné nemoci byly vyháněny. Věřilo se, že zlý člověk může kostmi, vlasy, kouskem košile, jehlou, kterou byl šit rubáš umrlému, rozmanitým kouzelným kořením způsobit, aby druhý člověk ochořel, uvadal až zhynul, nebo aby alespoň na čas pozbyl rozumu a zešílel. I vylitím vody zvlášť upravené a zaklínané mohl člověk být uveden v nemoc, když takovou louži překročil. Věřilo se na očarování dobytka. Ale také tomu, že stejná osoba, která učarovala, když ji poprosí nebo zaplatí penězi, může odčarovat a napravit škodu.
Čarodějníci, kteří uměli číst, mívali k čarám knížky s texty a s kouzelnými zaříkávačkami. Uměním kouzlit a čarovat se chlubili pastuchové a rasové a často i staré ženy.
U nás se v zlaté době zacházelo s čaroději daleko mírněji a rozumněji nežli v Němcích, kde ihned s chutí sahali takovým na život.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one