face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek
kt.gif

Město Klatovy

Okolí Klatov

Uvnitř radního domu je mimo veliký mázhauz, kde se obec scházela (prostor vestibulu radnice), hlavní místnost ta, ve které zasedala městská rada. Tato síň radních pánů bývala co možná nejlépe vyzdobena. Stěny byly obloženy malovanými lištami, na zdi radní síně byly namalovány obrazy a nápisy zbožné a mravoučné. Ke konci l6.století již také věšeli obrazy v rámech na zeď. Lavice či lávy konšelské stávaly po třech stranách stolu.
Na stole konšelé mívali kříž, na němž se přísahalo, a přesýpací hodiny na měření času a poznání, o kolik kdo přisel do rady pozdě.
Pulpit čili stůl písařů stával proti konšelům. Ve dnech, kdy probíhaly soudy, stávaly strany a jejich přátelé s advokáty proti pulpitu. Písař seděl zády k obci, tváří ke konšelům.
Nekonaly se zde ale jen věci vážného práva. Konšelé dost často, než se pustili v ouřední jednání, osladili si práci pitím. Také rádi dovolovali, aby svatební veselí měšťanských dcer konalo a odtancovalo v radní síni nebo na mázhauze..
Mimo hlavní síň rathouz míval písařskou kancelář, také byly určeny zvláštní komory na zbraně a sklad s truhlami, majestáty a privilegii. Komory bývaly vlhké a proto konšelé platili často za vyčištění zrzavých zbraní a v létě konšelé sami vyndávali z truhel privilegia pergamenová a vysušovali je.
Často na radním domě sloužila některá místnost za lehké "měšťanské" vězení, kde vězni stávali u mříže a hovořívali se známými, kteří chodili na rathouzy za svými potřebami. Pod zemí byly žaláře těžké.
Konšelů bylo obyčejně dvanáct. Každý z nich jeden měsíc úřadoval a stal se na ten čas purkmistrem. Bývalo tedy za rok dvanáct purkmistrů. Který byl prvý se nazýval primas. Purkmistr byl předsedou v schůzích, u něho shromažďovaly, on uváděl v skutek. o čem se konšelé usnesli. Na drahém řetěze nosíval městskou pečeť. Při ztrátě pečeti mu šlo o krk. Později v dobách mladších z toho byla jen pochopitelná mrzutost, protože se ztracenou pečetí, dostala-li se do nepovolaných rukou, mohly se dít růrné podvody.
Primas měl na starosti hlavně hospodářskou stránku města.
V královských městech volbu konšelu prováděl králův podkomoří nebo také jen hofrychtéř.
Den uvedení nových konšelů město oslavovalo. …..Žáci zpívali "na nové konšely", trubači na věži a potom i pod okny rathouzu troubili na pana podkomořího a na nově posazené konšely; učitelé robili verše latinské k oslavě; farář konal slavnou bohoslužebnost a všecka obec sešla se k valné schůzi na radní dům.
Odstupující konšelé měli právo navrhovat konšely nové, ale také mohli navrhnout sebe. A ten, kdo je jmenoval, mohl se návrhů držet, ale nemusel.
Na konec slavnosti byl hodokvas nových konšelů s podkomořím. Podkomoří býval konšeli placen ve výši 50 až 100 kop míšeňských grošů ročně. Také na hodokvas po jmenování konšelů Klatovští vydávali ročně 40-50 kop
Středověké úřady se příliš nelišily od těch dnešních? Služební vůz nahrazoval služební kočár, který byl k dispozici i s kočím např.písaři, který jel se žádostí do Plzně. Kontrolu prováděli úředníci i v pohostinstvích, kde byla povinnost platit poplatek za hudební produkci. Dnes dělá OSA to samé. No a úředníci také rádi popíjeli a hodovali při každém zasedání rady, při soudu, jarmarku, nebo u příležitosti vzácné návštěvy.
Konšelé nesloužili obci zadarmo. Mívali příjem z pokut od viníků vybíraných, brávali poplatky za úřední služby jako bylo například vpisování do knihy; tento důchod byl zvlášť slušný, při prodeji domů konšelé chodívali na kšafty a na odhady pozůstalostní, z čehož jim také plynul příjem.V starší době se leckde konšelé oblékali na útraty obce. Za jistý příjem konšelský je třeba považovat i časté hodování na rathouze.
Kromě pravidelných hodokvasů při každém zasednutí rady a soudu se také hodovalo při dosednutí purkmistrově, tedy dvanáctkrát za rok, o jarmarku i při církevních slavnostech chrámových. Konšelé uvítali kdejakou příležitost, aby na útraty obce jedli a pili. Pili, když přišli přespolní a vzácnější hosté, když sedláci šosovní přinášeli úrok (roční plat), kdykoli se měl lovit rybník, když byla přivezena sůl k obecnímu prodeji, když konšelé šli na obecní les na hon, když se někteří z nich se chystali na úřední cestu nebo se z ní vraceli, když se konala úřední bilance příjmů a vydání, dokonce pili i při vysušování zvlhlých privilegií.
Ze zápisů výdajů za svačiny při soudech se dozvídáme, nač měli páni chuť a co jedli. Jedli vepřové, konfekty (sladké zavařené ovoce), vejce, máslo, perník, koření, paštiky, koroptve, ptáky, kapouny, kapry, štiky, koláče a klobásy.
Nejsme však s důchodem konšelským ještě u konce. Konšel, když na něho měsíc připadl, aby purkmistroval, brával za to plat. Ten důchod byl v královských městech ke konci 16.století od 4 do 15 kop. K svému platu purkmistr míval ještě důchod z piva, jehož si směl navařit a prodat víc nežli jiní sousedé. Dostával také bečku soli a ryby.
Konšelé se měli scházet k úřednímu jednání každý den i několikrát mimo o žních a o svátcích. V den schůze, když purkmistr vešel do světnice radní, ihned obrátil přesýpací hodiny, aby písek pršel, kdo z konšelů se nedostavil dřív, nežli se prosypala nebo vypršela určitá část písku, platil pokutu za pozdní příchod. Pokutou byl obyčejně groš český (nebo dva míšeňské), ale nezřídka i více grošů si ukládali.
Jestliže šlo při schůzi o nějaké usnesení, hlasovalo se. To, čemu dnes říkáme hlasování tehdy nazývali "vydávati přímluvy", protože se každý musel vyjádřit proti, nebo k věci přimluviti, Hlasování tedy vypadalo asi takto: "Já přimlouvám rovně tak jako soused Jeníšek" Přímluvy se začínaly od primasa a starších konšelů jakožto nejzkušenějších. Větší počet přímluv přemáhal počet menší. Tedy princip majority platil a vyjádřen byl zásadou, že menší strana se má větší straně podřídit. Už tehdy se vyskytovali při schůzích, zvláště při vydávání přímluv, také prázdní mluvkové a tlučhubové, jako jsou dnes, kteří mají veliký dar jazyka, proti nim naopak bývali i za starodávna lidé, kteří promluvit neuměli. Skákati do řeči bylo zapověděno.
O čem se v radě jednávalo, to mělo zůstat tajemstvím. Vyzradit tajemství rady se trestalo i hrdlem. Obecenstvo ke konšelům bylo povinno chovat se slušně a uctivě. Říkat se jim mělo Vaše Milosti, pane purkmistře. Se zbraní nesměl nikdo před konšely předstupovat. Za urážku konšela, zvláště když purkmistroval, byly tresty větší a tužší než za urážku jiných sousedů.
Znalcem práva a tudíž hlavním pomocníkem konšelů v radě byl radní písař (protonotarius, přední radní písař), jemuž se říkalo kancléř. Když bylo práce víc, najímal se písař druhý, třetí. Podle rozmanitých prací a úloh na radnici byly časem pořizovány rozmanité knihy, do kterých se zapisovalo co se náleželo V Klatovech ovšem při požáru roku 1520 shořely všechny knihy městské a další dokumenty.
Radnímu písaři přednímu náleželo zapisovat soudní svědky, jejich svědectví zaznamenával věrně tak, jak bylo mluveno, do "knihy svědomí". Při soudním řízení měl pak knihu svědomí na svém pultě nebo na stole, aby z ní svědectví četl. Vedle si položil sobě manuální knihu, do které zapisoval průběh soudního jednání.
Písařové nižší (ingrossátoři) opisovali z manuálníku všechna jednání na čisto. V starších knihách psali krasopisně, že byla radost pohledět. Začátečná písmena zdobili perokresbami, ba i malováním. Přednímu písaři příslušelo zapisovat smlouvy, poslední vůle, což vše pak bylo přepisováno na čisto do knih smluvních (libri contractuum) a do knih kšaftovních (libri testamentorum). Také musel zapisovat berně, důchody a vydání městská. Měnit něco v knize městské, co bylo jednou zapsáno jako věc správná a pověřená, nesměl písař žádným způsobem pod pohrůžkou trestu hrdla. Ale také ztrátou hrdla se hrozilo tomu, kdo nařekl písaře a knihy z falšování, a nedokázal to.
Městská samospráva byla ve všech směrech v rukou konšelů. Konšelé ale, zvláště v starších dobách, nic důležitějšího bez valné schůze všeho měšťanstva nerozhodli. Obec chtěla o všem vědět a rozhodovat. Od dob krále Ferdinanda I. (zvláště od r. 1547), který valným schůzím sousedů městských nepřál, byla obec málokdy volána na radní dům. Stalo se zvyklostí, že obec již po obnově rady dávala konšelům plnou moc jednat. Aby nebyly valné schůze časty, o to pečoval královský rychtář (po r. 1549), dohližitel nad celým městem.
Přesto však občas bývaly valné hromady, z nutnosti svolané, velmi často bouřlivé, zvláště šlo-li o to, aby sousedé něco platili. Je patrno, že někdy konšelé, ačkoli při diskuzi ve valné schůzi každý měl a směl povědět svoje mínění, pokládali jiný názor než svůj za vzpouru.
Nelze říci, že vždy platila svoboda názoru. Královský rychtář a konšelé nečekali na valnou schůzi, aby se dověděli nepříjemné věcí. Mívali své donašeče a udavače, kteří je informovali o bouřlivé náladě a konšelé pak vzpouře předcházeli rychlým zatýkáním a vypovídáním nepokojných měšťanů ještě před valnou hromadou
Konšelé mívali na starost hlavně tři oblasti v městské samosprávě. Nejprve správu policejní, pak správu finanční a posléze soud. Vydávali řády a nařízení o veřejné bezpečnosti, mravnosti, čistotě, chudinství, o trzích, o ochraně kupujících spotřebitelů, někdy zakazovali nosit zbraň, určovali dobu, do které se smí sedat v hospodě, hrozili pokutami těm, kteří by se v neděli a ve svátek provinili hmotnou prací, omezovali a zakazovali hazardní hry v kostky a karty, dávali honit tuláky a tulačky, pečovali o městský špitál, hlídali žebráky, zatýkali podezřelé cizince, pořádali honby na zloděje a loupežníky po okolí, nařizovali čištění města a často řešili problémy s morem, který v těch dobách často řádil. Snažili se svými nařízeními předcházet požárům, dávali hlídat trhy a trhovce, aby nešidili, stanovili sazby k prodeji zboží, aby byli zákazníci chráněni před předražováním. Největší a stálé problémy měli s pekaři a řezníky, kterým se sazby, často i právem, nelíbily, neboť trh se měnil, a sazby zůstávaly vždy na delší čas stejné. Ve všech policejních otázkách byl konšelům k ruce městský rychtář s písařem "rychtářským" a pacholky neb pochopy, také škaryanty, habarty, biřici, tehdejší policejní stráží. K městskému rychtářství pro nepříjemnou a nebezpečnou práci býval obyčejně volen některý statný soused, kterýž se nebál zatýkat zoufalé zločince. Znak jeho pravomoci bylo "právo rychtářské". Na noční službu rychtář chodil ozbrojen jako rytíř. Rychtáři příslušelo také soudit malé dluhy a drobné přestupky a rvačky, které neskončily krvavě. Od rychtáře bylo možno odvolání ke konšelům.
Rychtář i písař jeho měl právo zatýkat. Zatčeného pacholci rychtářští připoutali na řemen a vedli na něm za sebou. Šlechtice ale nesměl zatknout jeden ani druhý, a zatknul-li přeci třeba z nevědomosti, měl z toho těžkost, protože urození si hned stěžovali, jaká se jim stala na cti a na erbu urážka. A byl-li raněn šlechtic při zatýkání, což se velmi snadno stalo tak, že bujný pán urozený hned tasil kord a oháněl se jím a rychtáři nezbylo než se bránit, hrozilo rychtáři až vyhnání z města. Městský rychtář nesměl do šlechtického domu ani přes práh.. Utekl-li mu zločinec do takového domu, nastalo vždy dlouhé jednání o to, jak takového člověka dostat před právo.
Naproti tomu však, kdo z neurozených se rychtářskému právu vzepřel nebo dokonce rychtáře a písaře ranil, v starších dobách ztratil hrdlo bez milosti a od 16. století mu byla uťata ruka. I když také ne každému. Měšťan nebo jeho rozpustilý synek nebyli na zdraví trestáni. Tady se obyčejně nějaká přímluva o milost nalezla, takže prohřešek se vyřešil penězi, ovšem nemalou sumou.
Nepříjemná práce byla prohlížet hospody po večerním vyzvonění a vyhánět pijany, kteří se nechtěli od pivních konvic hnout. Za takové noční sedánky byly pokuty až do dvou kop grošů a někdy konšelé přidali i trest, že provinilec nesmí do hospody chodit třeba celý rok
Za práci měl rychtář nevelký stálý plat, ale vedlejších příjmů měl hodně. Když ho lidé volali ho k něčemu na pomoc, třeba aby neplatícího nájemníka vyhodil z domu, zadarmo většinou neudělal nic. I kopu brával za to, že zatkl "nebezpečného člověka".
Další prací konšelů bylo dbát důchodů obecních. K těm náležel roční výtěžek z gruntů šosovních obci, plat z krámů, mýto, tržné, obyčejně i zisk z prodeje soli, zisk z pivovaru a z mlýnů obecních, z rybníků a z městských lesů. Městu patřily některé vsi i s lidmi a vesničaané byli povinni k městu platit a robotovat. Ke každému většímu důchodu byli od konšelů voleni ročně nejméně dva sousedé, kteří příjem a vydání zapisovali a hlídali součty zisků, aby obec nenabrala ztráty na svém hospodářství. Ke kontrole hospodaření bývali na rok voleni vrchní dohližitelé finanční obecní starší, kterých bývalo obyčejně dvanáct. Bez jejich vědomí konšelé nesměli učinit většího vydání.
Výroční výsledky hospodaření probíhaly obyčejně tak, že primas pozval starší, (za nejstarších dob přicházela i všecka obce), přišli konšelé a přisedl i císařský rychtář. Před ně předstupovali ti, kteří jednotlivé důchody spravovali, se svými zápisy a vysvětlovali příjmy a vydání.
Třetí úlohou konšelů bylo soudit. Soudili spory mezi sousedy, cechy a věci trestné. Po založení města konšelé soudili podle práv a zvyků, které s sebou přinesli němečtí kupci a řemeslníci. Později Klatovy převzaly, stejně jako většina dalších měst, právo Starého města Pražského. Pavel Koldín r. 1579 sestavil a vytiskl práva městská. Při vykonávání práva pražského se užíváno krátké formy protokolu, lidé mluvili a písař jejich výroky psal. Mluvili mu k péru. Důkazy se prokazovaly zejména svědectvím a svědci byli placeni stranou (sousedem) v jehož prospěch vypovídali. Svědectví jediné osoby nemělo váhu. Jeden svědek, žádný svědek. Váhu soud nepřikládal ani svědectví žen. Dokonce Koldín ve svém Právě městském napsal, že pro „vratkost mysli nemá žena svědčiti“. Také platilo pravidlo, že „jeden svědek očitý je jistější nežli deset "ušitých" (takových, kteří jen o věci slyšeli).
Při přelíčení se svědectví četla ze zápisua protistrana je vyvracela, a když byla v úzkých, vyžádala sobě odklad k opatření nových důkazů. Těmi odklady táhly se pře i na léta a lidem prázdnily měšce. Konečné "ve jménu božím" konšelé učinili výpověď (rozsudek).
V starších dobách se největší chybou mohla stát přísaha. Byla totiž tehdy obvyklá „přísaha s kléskou“. To znamenalo, že přísahající říkal slovo od slova, jak mu je písař četl, a zmýlil-li se jen nepatrně, vynechal-li slovo, nebo řekl-li například místo "všickni" "všecky", byla to kléska, pokles, ztráta pře a druhá strana vyhrála. Také bylo kléskou, sáhl-li přisahající na kříž jinak, než měl, nebo odtrhnul-li ruku z kříže dřív, než mu kázali. Kdo nebyl spokojen s rozsudkem konšelů, směl se odvolat k vyššímu právu. Odvolání bývalo dost drahé a proto bylo nemožné pro chudší lid. Ferdinand I. zřídil r. 1548 soud odvolací pro všecka města v Čechách na Hradě pražském, ale ani tento soud lacině nesoudil.
V trestním a v hrdelním soudě konšelé vedli proces stejným způsobem jako v soudě, kde stály proti sobě sporné strany. Přijali žalobu, zapisovali a číst dávali svědky a nakonec vyřekli ortel. Bez žaloby nebylo trestního soudu ani trestu. Konšelé nesoudili, ani když o zločinu věděli a provinilce znali. Čekali , přijde-li někdo z poškozených žalovat, neboť kdo žaloval, musel za obžalovaného a zatčeného zaplatit stravu ve vězení platil i za provedení trestu. Platit ze svého měšce konšelé nechtěli.Výjimkou byly jen případy, při kterých šlo o královskou pokutu. Tu konšelé nebo královský rychtář neopomíjeli žalovat. Byl-li zločinec přistižen při činu, pak konšelé nemohli zavírat očí museli soudit. Ovšem v případě, že polapený zločinec byl člověk sprostný, tulák, pak soudili stručně a mrzívalo je, že museli nakonec sami zaplatit kata. Jednalo-li se o člověka selského, poddaného, a hlásil-li se po svém zatčení k své vrchnosti, nastalo zdržování soudu. Dopisovalo se často se stávalo, že vrchnost svého člověka vyrvala z rukou městského práva. Byl-li pachatel člověk místní a zámožný, bylo přelíčení zdlouhavé a advokáti využívali všech odkladů a průtahů, a některý viník tak vyvázl i z hrdelní pře s hrdlem zdravým a celým. Všeobecně platilo, že kdo jednou zlý. vždycky zlý. Konšelé předpokládali, že člověk, který něco zlého vykonal, nemůže se polepšit. Tato zásada stála mnohého podezřelého chuďasa život. Když nebyly jasné důkazy o vině, soud si pomáhal mučením obviněného. Při vraždě nebo zabití, kde nebylo svědků, konšelé ještě v 16. století občas oživovali starodávný ,,soud boží". Domnělý vrah byl přiveden k mrtvole a bylo mu nařízeno, aby dva prsty vložil na ránu zabitého a ukázala-li se krůpěj krve při doteku, byl pokládán domnělý vrah za usvědčeného a propadl trestu. Nevyronila-li se krůpěj, byl puštěn jakožto nevinný. Takové případy byly vzácné, naproti tomu mučit obviněné, aby se přiznali, bývalo pravidlem - "právo útrpné". Mělo nahrazovat svědky. Podezřelý člověk se měl přiznat sám, ale řekl-li, že se "přizná bez mučení", mučili stejně, aby zjistili, setrvá-li při svém přiznání, nebo poví-li ještě víc na sebe a na jiné. Městské právo ukládalo konšelům, aby dali mučit jen člověka, na kterého je podezření na „průtah“ (důvodné podezření). To však byla věc velmi ošidná. Některým konšelům stačilo velmi málo za "půtah", a byli rychle a velmi snadno nakloněni k mučení člověka, jiní se nespokojili hned tak s kdejakým podezřním a ti byli s útrpným právem váhaví; byli lidštější.
Mladík do sedmnácti let, děvče do patnácti let se nesměli dostat katu na mučidla. Mučení prvního stupně se provádělo železnými palečnicemi, kde přitahováním šroubů byly mačkány palce. Horší bylo "útrpné tažení za sucha". Člověku byly svázány ruce za zády, provaz od rukou byl veden přes kladku (skřipec) a člověk byl vytažen do výše a došlo k vykloubení rukou z kloubů. Třetí, nejhorší muka bývala, když kat lojovou svíčkou pálil boky nešťastného mučence. Útrpné tázání řídil městský rychtář a krevní písař psal vyznání mučeného do knihy černé neboli smolné, jejíž desky bývaly počerněny.
Mučení, aby si zkrátili trápení, pověděli na sebe všechno, lhali na sebe, nuceni odpovídat na otázky. Ale vyskytují se v smolných knihách muži a ještě častěji ženy, které na mukách nejhroznějších nepřiznali nic. Ty pak byl kat byl povinen vyléčit, a podpisem stvrdili na radním domě, že se nebudou pro útrpné právo nad městem mstít, byli propuštěni.
Po vykonaném mučení nebo po provedeném líčení se svědky konšelé vynesli ortel. Tresty bývaly kruté. Za nejmírnější a nejčestnější trest hrdla byla pokládána poprava mečem. Hanebnější bylo pověšení, kterým byla někdy trestána i malá krádež. Smrtí upálením bývali trestáni žháři a čarodějníci. V klatovech došlo i na popravu Jana Malíka utopením.
Je jisté, že ani hrdelní tresty neodstrašily zločince.
Je pro tuto dobu příznačné, že i hrdelný trest byl často zmírněn ve vyhnanství, nebo dokonce odpuštěn, když na radní dům paní měštky přišly prosit za odsouzence. Také se z rozmanitých trestů mohl provinilec vykoupit penězi. To zaráží, zvláště když šlo o zabití člověka. Bylo možno domluvit se s žalobci ( k takovým smlouvám se vztahují tzv.smírčí kameny). Když surový člověk zabil ve rvačce muže, manželku zabitého obyčejně přemluvili, aby se spokojila s několika kopami na odškodněnou. Někdy se ukládalo viníkovi, aby učinil veřejné pokání, což obyčejně znamenalo, že po několik nedělí, když lidé chodili do kostela, stál před vraty s mečem v rukou a někdy i v košili. Tím se považovalo, že zákonu božímu stalo se zadosti.
Na jiné přestupky bývalo ukládáno vězení. Vězení v radním domě bývala dvojího rázu, lehčí a těžší. Těžší bylo v sklepě pod zemí. Vězení lehké, měšťanské, někdy také nazývané "přední šatlava", nebo vězení poctivé, čímž se mínilo, že neztrácí cti, kdo v něm poseděl. Sem se nejčastěji dostávali dlužníci. Neplacení dluhu pokládáno všeobecně za provinění rázu spíš jen morálního. Někdy vězení měšťanské bylo naplněno lidmi chudými, kteří tu polehávali po lavicích i po zemi a naříkali, že dluhu zde nevysedí. Přicházely do vazby dlužnické i ženy s malými dětmi, které doma nemohly zanechat. Když za dlužníkem přišli veselí přátelé, protože navštěvovat vězně bylo skutkem milosrdenství, rozhlaholila se v šatlavě veselost, neboť přátelé přinášeli víno a pivo.
Pro svůj dobytek měli klatovští společné pastviny a obecního pastýře, kterému byla přidělena pastýřská chalupa na Špitálském předměstí č.93 a on se svými psi chránil dobytek před nebezpečím, zejména před vlky. Řezníkům bylo totiž zakázáno , aby prodávali maso vlkem natržené, nebo zakousnuté

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one