face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek
kt.gif

Město Klatovy

Okolí Klatov

Spoření a charita

Protože tehdy nebyl znám bankovní a spořitelní systém, nezbývalo bohatým lidem nic jiného než oddávat se kulturnímu, uměleckému přepychu, kupovat si drahé nádobí, šperky a zvelebovat zevnějšek i vnitřek svého domu.
Brzy po husitských válkách měšťané utráceli peníze při stavbách svých domů. V 16. století je zase nákladně přestavovali na vlašský způsob, jak již bylo psáno. A co uvnitř domů! Světnice nechávali ozdobně táflovati vyřezávanými lištami, tabulemi, stropy, pokud neměly gotického žebroví, kryli uměle zhotovenými čtverci, malovanými prkny a trámy. Veškeré nářadí muselo mít pěkný vzhled, bylo malováno a prokládáno. Také z hrnčířů se stali umělci při stavění velikých kamnech, na jejichž kachlích byly mimo Adama a Evy i výjevy řecké mytologie, scény z bible a ze života, sv. Jiří se saní, husitský kalich, Meluzína, český lev. Na policích a římsách v světnici hospodyně vystavila pro chloubu malované mísy, talíře a džbánky, benátské sklenice, cínové a stříbrné nádobí. Čím více se blížil konec 16. století, tím více bylo knih pevně a ozdobně vázaných, tím více bylo obrazů umělecky malovaných, zvlášť portrétů.
Celkově lze konstatovat, že veliký počet našich předků vkládal své peníze do uměleckých děl a na okrasu a pro své potěšení. Samozřejmě se všude našel i nějaký bohatý lakomec, který nedal nic, nekoupil nic a raději stříbrné groše schoval do hrnce nebo do džbánu a ukládali je na tajné místo, do zdi pod podlahu a jinam, kde to lidé po jeho smrti našli nebo ještě dnes nacházejí.
O co štědřejší byli měšťané v podpoře umění a uměleckého průmysl svou ozdobu a svého domu a bytu, o to lakomější byli jednalo-li se o věci veřejné. Vždyť hlavní příčinou nezdaru obou českých povstání proti králi (1547, 1618) bylo, že stavové nechtěli sáhnout do svých měšců. I přesto se vždy našli lidé, kteří měli smysl alespoň pro sociální veřejnost v městě samotném, což se projevovalo tak, že se snažili ulevovat bídě chudiny. Bezpočetné byly peněžité dary na jídlo a šaty chudiny, na to, aby chudým byla občas vytopena lázeň, aby jim byly umyty hlavy a v lázni aby se jim dostalo drobet piva.
V 16. století tu a tam některý dobrodinec odkázal obci peníze, aby chudí lidé, kteří měli mnoho dětí a málo bohatství a kteří se chtějí živit prací svých rukou, byli z těch peněz zakládáni. Taková první záložna. Zvlášť hodně záloženských odkazů mívaly řemeslné cechy.
Od starodávna se z těchto odkazů stavěly měšťanské špitály pro zestárlé a chudé. Někdy balo k charitě odkázáno tolik peněz a majetku, že špitál mohl k výživě chudých koupit grunty a byl zámožný. Někdy ovšem špitálníci měli stravu hubenou a ostatní si museli vyžebrat.
Žebrání bylo v oněch dobách v městech uspořádáno řádem aby žebrající nedělali městu ostudu. Oprávnění žebráci byli přikázáni k určitému kostelu, kde směli žebrat.
 

Výchova a slušné mravy

O výchovu svých dětí se měšťané starali velmi pilně. Děvčata i chlapci byli posíláni na výměnu, aby se v cizím městě naučili řemeslu, šití, počtům, mravům a zbožnosti. Jinak bývaly děvčatům vzorem matky, rozšafné hospodyně, které ovládaly chod domácnosti v domě a obyčejně i manžela, přestože tehdejší doba pokládala ženu za "pohlaví mdlé". Dům a v něm kolovrat byl i urozeným paním svatyní a trůnem.
Rozumní otcové kladli na úroveň vzdělání k řemeslu jako vzdělání školské. Jinak byla výchova dětí v tehdejším ovzduší tvrdá. Metla a hůl stále visely na zdi, aby je děti měly na očích. Také však bylo dost rodičů, zvláště matek, které dítkám ponechávaly všecku zvůli. Z takové výchovy pocházeli oni prázdní synkové bohatých rodičů, kteří byli na tomto světě jen pro ostudu. Někdy takové nekalé kloučky toulavé a bouřlivé byli přinuceni sami konšelé trestat, ale jindy zase zavírali oči ze známosti s pány otci.
Přísní rodiče žádali od dětí neomezenou uctivost. Otci se říkalo "pane otče", matce "paní matko". Neposlušnost u dospělých dětí se často trestala i vyděděním, jak o tom vypovídají zachovalé zápisy posledních vůlí i soudních žalob, podaných od synů a dcer po smrti rodičů.
Panovala všeobecná snaha vychovat lidi k slušnému, pěknému chování. Řády slušného chování se dostaly do škol, do tovaryšských sdružení řemeslných, do statut cechů mistrovských. Všude se mladým i starým přímo nařizovalo, jak se chovat, aby byl člověk milý a příjemný. Rady se týkaly různých způsobů, které například zakazovaly skákat druhému do řeči, aby, chce-li mluvit, neřval, aby si nos vytíral ne prsty, ale šátkem odvrátíc se, ze zubů aby vybíral zbytky jídel páradlem, a ne nožem, nože ani lžíce aby neolizoval, aby při jídle nehledal kosti zuby, aby nemlaskal, aby nepil jako kůň srkajío, aby si neutíral nos do ubrusu atd. Řemeslníci měli nadto své zvláštní řády slušnosti. Mistrům bylo ukládáno, aby na schůze chodili v slušném oděvu. Dokud se jednalo, nesměl mistr žertovat. Trestán byl, kdo neposlouchal, když se mluvilo, kdo mluvil věci zbytečné, bezpotřebné, kdo druhému našeptával, kdo s řečí vyrazil dřív, než na něho řada došla, když mluvil v sedě (měl stát).Tovaryš nesměl na schůzi cechu přijít pouze v kabátě, musel mít plášť a obojek. Plášť musel mít řádně oblečen a ne jen přehozen jednom rameni. Nesměl přijít bez bot, nesměl na stůl naléhat, libovolně a bez dovolení od stolu vstávat. Při cechovním soudě nesměl vrtět, klapat konvicí, za vylití piva na stůl víc, než co dlaní přikryl. Když se tovaryš nechtěl držet slušných mravů, mistři ho odsoudili, aby šel na zkušenou (provandroval se) a jinde nabyl lepších móresů.
K ušlechtilým způsobům tehdy patřilo při různých příležitostech zachovávat velkou obřadnost s mnohými zbytečnými řečmi. Proto dlouho trvalo, než se přátelé a sousedé, kteří byli vysláni k nějakému jednání, vůbec dostali k důvodu, proč vlastně přišli. Jednou za čtvrt roku musel tovaryš oznámit na schůzi cechu, že chce být mistrem. Univerzitní ohlášky podle renesanční módy byla hotová historická pojednání, ačkoli to, oč šlo, se mohlo říci dvěma řádky. Všude a při každé příležitosti byly ceremonie a velmi mnoho řečí.
Většina lidí měla slušné chování, ale často se prali, o čemž svědčí množství zápisů různých případů v soudních knihách. Rvali se doma, v hospodě, na ulici, na silnici a to nejen měšťané, ale i rytíři a urození páni. Lazebníci čili barbíři (chirurgové) mívali svůj největší příjem z ošetřování bodných a sečných ran. Tehdy stačilo slovo, a již byli v sobě!
Konšelé se snažili předcházet rvačkám a soubojům tím, že některá místa prohlásili za pokojná, což znamenalo, že se do nich nesmí se zbraní. Nebo stanovili vyšší pokutu pro toho, kdo by tam zbraň tasil. Takovými místy byl rathouz, most, trhy aj. Také se konšelé snažili soudem a pokutami mírnit rvavou bujnost mladých i starých. Někdy zavřeli jen toho, kdo začal, i když byl bit. Jindy zavřeli všecky, kdo byli přítomni, aby je podruhé zašla chuť k bitvě. Na druhé straně ale zdá bitky podporovali tím, že mohl rváč uštědřenou ránu zaplatit, podle toho, jak se s raněným smluvil o ránu, o strast, o léky a lazebníka. Pokud ale nebyl s to, aby zaplatil, nastupovalo biblické právo "odměnné" Oko za oko, zub za zub. Prostě za useknutý nos ve rvačce mu kat uřezal nos, za ochromenou ruku přišel rváč o svou.
Naši předkové, když je popadl hněv, ulevovali sobě rádi nadávkami. Nadávky si buď vymýšleli, ale nejčastěji používali nadávky z říše zvířat. Z nadávek, vyčítajících mravní úhonu, byla nejhorší "lháři, v hrdlo lžeš", což díky vážnosti této urážky, svědčí o pravdomluvnosti a mravnosti předků. Některé nadávky také přebrali od sousedních Němců, nebo příchozích Vlachů. Od Němců přijali slovo "šelma", které bylo zlou nadávkou, ale časem ztratilo záporný význam. Od Vlachů zase převzali slovo "bestia", jež si Češi počeštili na "beštak". V Rudolfově době se u nás vyskytuje vlašské klení „od svátosti" a „od sakramentů.“ ("aby tě boží sedm sakramenta neboližto svátosti vzaly"). Chlapeckou urážkou a vyjádřením neúcty druhému se v 16. století stalo bekání. Otevírajíce ústa říkali "bé", jako by chtěli říci "ty hloupá ovce".

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one